Vážně už nevím, co si mám o této americké „velko-grupě“ myslet. S každým albem vstupuje na trh plná odhodlání a zaručených informací o vlastní jedinečnosti a o tom, že nadcházející sezóna bude zcela patřit jim, ale vždy zůstane jen u příslibů a sebevědomě ohlašovaná alba vždy za očekáváním. Nejinak je tomu i u letošní trojky „Revelations“, která toto ambiciózní spojení Chrise Cornella (ex-SOUNDGARDEN) se třemi čtvrtinami RAGE AGAINST THE MACHINE zastihuje ve stavu možná největší deziluze v poměrně krátké kariéře. Po celkem zdařilém (nikoliv výborném) a komerčně úspěšném debutu přišli vloni AUDIOSLAVE s průměrným albem „Out Of Exile“, kterým nesdělili téměř nic (čest výjimkám „Be Yourself“ a „Dandelion“), co by stálo za zapamatování. Rok uběhl jako voda a máme tu zřejmě na nátlak nahrávací firmy rychle ukuchtěného následovníka, který má pošramocenou reputaci napravit. Neděje se tak.

Reklamní prohlášení k „Revelations“ znělo: „Bude to velká hard rocková deska s funky spodky. Bude jako setkání LED ZEPPELIN s EARTH, WIND AND FIRE.“ To je všechno strašně hezké, ale je tomu opravdu tak? Zvukově jde znovu o vynikající práci, taktéž jako vždy vše sedí kde má a muzikanti mnohokrát dokazují, jak velkými mistry svého řemesla jsou. Ale v čem je tedy problém? Skladbám zkrátka a jednoduše chybí nápad, moment překvapení, silný motiv, který by z této kapely, co se skladatelské stránky týče, udělal něco víc než další rutinně nudnou, k blues rocku inklinující mainstreamově rockovou kapelu. Chris Cornell znovu předvádí svou ztrápenou hlasovou polohu, Tom Morello je ve své hře tradičně nenapodobitelný, jeho kytara v riffech burácí i vztekle prská v krkolomných sólech. Rytmika je taktéž nadstandardně vygradovaná, ale prostě to nestačí. Skladby nových AUDIOSLAVE jsou předvídatelné jako lednové počasí v ruském Záporoží. Už pilotní singl „Original Fire“ stojící na neustálém (po chvíli nepříjemném) opakování několika vět nepřesvědčil. Samozřejmě, když se podíváme detailně na celé dvanáctiskladbové album, i zde nalezneme svěží výjimky, které přinejlepším udrží laťku alespoň na úrovni nejasného předchůdce, ale co je to platné, když nadpoloviční většina skladeb je symbolem kompoziční vyprahlosti, nutnosti a nudy. Těmi několika klenoty jsou úvodní mohutná titulní skladba, která komplet skvěle nakopne. Dále jímavá balada „Until We Fall“ (možná nejlepší skladba v historii AUDIOSLAVE), kde při Cornellově (ve slokách) procítěném a (v refrénu) gradujícím zpěvu až běhá mráz po zádech. A do třetice pomalu stupňující, avšak ve skvělém refrénu strhující „Wide Away“. Jinak kde nic, tu nic. Střed alba (od páté skladby „Original Fire“ až po devátou „Jewel Of The Summertime“) je naprosto otřesný. Nápady v této fázi mi přišly jako zoufalé a bezbarvé úseky demo motivů, které kapela omílá do zblbnutí ve snaze dostat z minima maximum. Kde nic není, ani pes nežere. Křečovité vyřvávání dvou vět do neustále se opakujících riffů, to není zrovna způsob, jak vytvořit historickou skladbu. Také těch slibovaných funky rockových vlivů či motivů není příliš. Cosi jsem zaslechl třeba v „Broken City“ nebo „One And The Same“, ale jestli to mělo být to slibované groovy pnutí, vážně nevím. Možná by si kapela mohla poslechnout některé ze skvělých alb již dávno rozpadlých bostonských EXTREME a přestat nás bombardovat prázdnými hesly o vlastní skvělosti.

Momentálně do éteru prosakují zprávy o Cornellově připravované druhé řadovce a stejně tak se v kuloárech pomalu rozšiřuje šuškanda o možném konci AUDIOSLAVE. Já osobně bych této kapely neželel, neboť Cornellův hlas mám rád a jeho předchozí sólo album „Euphoria Morning“ (1999) považuji za nedoceněný drahokam amerického rocku. Pouze díky skvělé „Until We Fall“ a několika málo dalším je to zde za polovic.